Jako husa klasu – s trochou exotiky

posted in: zaseto | 2

avokado

 

Bylo nebylo, jednoho únorového dne doputovalo do českého supermarketu malé avokádo, sklizené kdesi v horkém Chile.

Dostalo se tam do rukou spotřebitele, který pod vlivem článků o zdravých omega tucích i své nesporné mlsnosti potlačil preference lokálních potravin i obavy z chemických postřiků. Dokutálel si avokádo z města až domů, přímo do venkovské kuchyně mezi sušený libeček a šalvěj. Tady toho zeleného subtropického hosta zkonzumoval s troškou italského oleje a vyčpělého, dávno namletého pepře. Jako obvykle se z toho vyloupla dokonalá pevná pecka, kterou bylo hříchem vyhodit.

Pojídač avokád tedy zahnal skepticismus z dřívějších neúspěšných pěstitelských pokusů (v nichž hrál hlavní roli internet, špejle a mnoho zplesnivělých avokádových pecek ve sklenici na parapetu) a namísto „zaručených“ metod nakličování avokádové pecky ji prostě šťouchl mezi uschlé rostlinky v truhlíku. Pak přišlo jaro a tradiční nouze o truhlíky. Nepěkně oschlá, zcela netečná pecka putovala (jen aby se neřeklo) do posledního volného květináče, aby uvolnila místo čerstvým sazeničkám petrželky pro příruční použití. Tam setrvala pár týdnů, nezáměrně vápněna prachem z místních stavebních prací. A to víceméně omylem až do okamžiku, kdy bylo potřeba přesadit jednu ze sazeniček bazalky. Přestěhovala se tedy do jiného truhlíku, mezi nové bylinky. Týdny běžely, avokádo zapadlo v paměti obyvatelů kamsi do archivu odfláknutých zahradnických počinů.

Začátkem srpna se mezi tmavou bazalkou a koprem objevilo něco, co vzdáleně připomínalo náletový jasan, aspoň do chvíle, kdy tomu narostl druhý lístek světlé zeleně. Namátkové povytažení domnělého plevele odhalilo velkou, puklou pecku, o jejímž původu nebylo pochyb. Avokádo se po půl roce pustilo nejen do světa, ale i do života (popravdě, kdo by taky začal dobrovolně klíčit v únoru, zvlášť, když se u hostitele skoro netopí?). Teď je z něj malebně vzrostlá rostlinka, která se chystá okusit první zimní sezónu mimo supermarketové regály.

Poučení tímhle exotickým hostem, ať už bude jeho další osud jakýkoli, je prosté: často není potřeba experimentovat, překombinovávat a stresovat se dlouhou nevyzpytatelnou dobou klíčení. Stačí nechat rostlinu zasazenou do hlíny a ponechat jí její vlastní čas. Kolikrát mě ostatně překvapí zcela neplánovaný vzrůst brambor a řepy na kompostu, dlouho ukrytých okrasných cibulovin ve stráni, nenadálý rozkvět pupalky dvouleté mezi haldami suti za domem a druhá, neřízená generace pohanky mezi levandulí.

Jednoduchost a nenahraditelnost hlíny a času. Dvou zásadních živin, které se opomíjeny mohou stát nedostupným luxusem a od kterých je pořád co se učit.

A je to báječná úleva pro nestíhajícího zahradníka: často stačí rostlinám „jenom“ příliš nebránit, protože beztak vědí samy nejlíp, kdy je jejich čas.

2 Responses

  1. Uzasne jednoduche! Bohuzel jsem nikdy nemela takovou vydrz, a na svou omluvu pripoustim,ze panelakovy byt neskyta prilis prostoru, takze me krasna a mozna jen zdanlive sucha, mrtva pecka avokada opustila po par mesicich. A protoze jsem se k propichovaci-maceci metode stale neodvazila, avokado mi doma nerasi. Beru trpelivost do hrsti a pri prvni prilezitosti tu vystavni pecku ulozim do hlinene postylky na tak dlouho,jak si jen sama bude prat, aby se probudila v case, ktery sama uzna za vhodne :)

    • Anna d´Ohliny

      Milá Péťo, ano, i u nás to byla trpělivost neplánovaná a nahodilá – pecku zachránilo vlastně to, že jsem na ni pozapomněla a tudíž jsem nemohla kontrolovat její kondici (případně nad ní předčasně lámat hůl:)).
      Budu tedy další pecce držet palce! Hezké skoro-jarní dny!

Leave a Reply