Radosti za hranicemi standardního záhonku

posted in: zaseto | 0

Libeček. Hořčice. Pohanka. Kdysi by mě ani jedno z těch slov nenaplnilo ni větším zájmem, ni chutí se sbližovat, možná snad jen snahou vycouvat a vyhledat lákavější ingredience. Teď už to bude hezkých pár let, kdy jsou to jedny z rostlin, jež mě naplňují zájmem, něhou, ba i obdivem (to když se ujmou a drží vzdor nepříznivým podmínkám).

dohliny-libecekRuze

V červnu kvete spousta dokonalých růží. A já si opakovaně užívám toho, jak okouzlující společnost jim umí dělat třeba takový kvetoucí libeček… Libeček lékařský je prostě zázrak pro všechny smysly. Dávno mě již opustilo trauma ze školky, kde se v podobě rozvařených šedavých útvarů podával v neméně šedavých bramborách. Je to lahoda, zdraví a radost na zahrádce! A když takhle přerůstá a nakvétá, udělá parádu i ve váze. Když se podíváte na čeleď miříkovitých, do níž – spolu s mnoha v Čechách zastoupenými rostlinami od mrkve po čechřici – patří, asi tam přívlastek „okrasné“ nebude dominovat, ale nad to je třeba se zcela povznést…

Hořčice není jen ta žlutavá hmota (pravda, často vynikající chuti!) v kelímku či sklence, ale taky báječná rostlina, kterou lze kromě jiného „využít“ i jako zelené hnojení na zahradě. A semínka horčice jsou výborná do jídla, třeba do salátu nebo do omáčky, lehce podrcená anebo klidně jen tak. Já osobně ji ráda vysévám jako meziplodinu a volně rostoucí vegetaci, která si najde vlastní cestu podle aktuálních podmínek, sucha a prostoru. Anebo ji v mírné bezradnosti vysévám tam, kde se zrovna uvolnil proužek bylinkového záhonku (ne, že by se u mě na zahrádce něco jako striktně „bylinkový záhonek“ vyskytovalo, protože je to spíš pronikající se změť více a méně spokojených rostlin, ale s přimhouřenýma očima budiž).

dohliny_horcice

Pohanka jakbysmet, tu ostatně chválím už tradičně, hlavně pro její zdravou mladou nať třeba do salátů. Stojí za to pořídit si sáček, vysévat a dopřát jí volnost obdobně jako hořčici. Můžete (ale nemusíte!) si na ní pochutnat. Také ji (tentokrát bez konzumačních ambicí) využívám i v truhlíku za oknem, tam, kde ocením její půlmetrovou vzdušnou, světlezelenou stěnu, která propouští slunce, ale nikoli nevítané pohledy či přinejmenším pocity nemístné ztráty soukromí.

A pokud vám, jako mně, zbylo ještě ostudně na dně kbelíku trocha neloupané slunečnice ze zimního dokrmování ptáků (kdyby to věděli!), možná ji zkuste dát tam, kam patří: do hlíny. Zatímco výpěstky z cíleně zakoupeného zahradnického sáčku jsem tradičně jen nakrmila slimáky (vrhli se na těch pět rozkošných rostlinek dříve, než se otočily za sluníčkem), tento ležérní úkon se ujal. Rostlinky budou možná vypadat nestandardně, nevím. Ale rostou s chutí, znenadání, na nepříliš komfortním místě, třeba i v nevhodnou dobu. Bez ohledu na výsledek či logiku.

Radosti za hranicemi standardního (záhonku) jsou přesně takové. A nakonec budou možná logičtější, než bychom zvládli záměrně vymyslet.

dohliny_slunecnice