Obnova rovnováhy

posted in: zaseto | 0

Znáte to – „nebýt ve své kůži“? Naštěstí některá místa a některé činnosti mají tu báječnou vlastnost, že se při nich povede „dostat se zpátky“. Říká se tomu dobíjení baterek, restart, meditace, relaxace, usebrání se… Nebo označení lehce biologické: obnova buněčné rovnováhy. V tuhle nepřenosnou konstelaci jsem dokonce s to se (aspoň na chvilku) smířit s nesmiřitelným, přestat bojovat s nepřijatelným. Neraduju se z toho, to ne. Spíš je to dar dočasné fyzické i duševní úlevy.

Tenhle stav si – aspoň mně to tak osobně připadá – dobře rozumí s čerstvým vzduchem, s fyzickou činností a přírodními materiály. S hlínou, možná i rozbahněnou, s ptactvem, které se jako by domluvilo a naráz chytlo pěveckou euforii, s kamennými zídkami, které se sypou a bude potřeba je po zimě lopotně vyspravit. Je to většinou při práci na zahradě nebo na domě, když se těším z krás obojího. Ale někdy mě z pracovního soustředění něco vyruší. Je to opravdu podivný, intenzivní pocit: jako by se dům ozval svým vlastním hlasem. Samozřejmě, zlí jazykové mohou namítnout, že je to jen o podvědomé projekci vlastních myšlenek a potřeb. Možná. V každém případě je to rozkošná zkušenost, a její přesvědčivost je právě v působení samotného domu, aniž by se mu člověk záměrně vnucoval. A tak musím vzhlédnout k okénkům sýpky, k linii vysoké střechy, k tmavé smetaně kamenných zdí – není to jenom hezké, je to zvláštním způsobem samostatné, prodchnuté veškerým časem, všemi zachycenými letními večery a zimními rány, všemi prožitými lidskými úděly i dobou opuštěného chátrání, nashromážděnými nádechy a doteky. Jednoduše, a přitom jedině výstižně řečeno: mám ráda náš starý dům. A občas velmi silně ucítím, že i on má rád mě. Možná je to neskromné a určitě to zní dětinsky. Ale tohle je ten pocit. Domov. Útočiště. Trochu si mě ochočil, ale přitom se mi v jeho zdech dýchá tak volně a klidně, jako nikde jinde. Večer jdu po dvoře, tráva se po zimě začíná hlásit o slovo, jdu skrze vrátka do zadní zahrady, v potichlém soumraku: takhle se tedy obnovuje buněčná rovnováha, vnitřní struktury se opětovně propojují, utržená kůže dorůstá a zahlazuje se do sametova, orgány zase začínají fungovat, oslabená rovnováha se nenápadně, ale znenadání vrací.

Ale to je samozřejmě jen příklad. Dotýkat se světa a nenápadně mu naslouchat jde na mnoho způsobů: ať už v hroudě půdy a v kupě tlejícího listí, při letmém tahu štětcem či shrnování nasušených bylinek, v kousku trpělivě vznikající tkané šály, v dobrušování malého šperku nebo na hraně čerstvě ukrojené vrstvy papíru. Ať se vám to daří – na kterémkoli milém místě a při jakékoli „rovnovážné“ činnosti. Za chvilku bude možná slyšet i tichý, neznepokojivý šelest, to jak se buňky vrací na své místo.

 

dohliny-odrazy-naMoste