První zelenina za soumraku

posted in: sklizeno | 0

dohlinyMixJara

První březnové sklizně: uvítací hrstky jarní zeleniny. O to vzácnější, že jsou to nepočetné drobečky, které se na hnědo-šedé zahradě hledají se skeptickou obezřetností a přímo úměrnou radostí nad nečekanými objevy.

Takhle to dopadá, když se poštěstí dorazit z práce za blahosklonné dávky podvečerního světla. Je to zatím jen takové polechtáníčko, které se brzy a prudce přehoupne do západu slunce, pročež zpáteční cestu ze zahrady absolvuji kaskadérskými přískoky a klouzáním po setmělém kamenném schodišti, otloukám hrnek od kávy o opadávající omítky (nebo obráceně?!) a snažím se hlavně nevyklopit tu drahocennou mističku zeleniny. Ale už to nejde přehlédnout: den se takzvaně prodlužuje. A šance potkat se s domácí vegetací utěšeně stoupá!

Téhož dne, jen o pár hodin dříve, tradičně bloumám s výrazem Bludného Holanďana (ale nechci mu křivdit!) a s prázdným košíčkem po obchodě. Vlastní zásoby jsou již dávno za obzorem. Přešlapuji mezi řepou, celerem, houbami a dýněmi, kterými se sice s chutí živíme velkou část zimy, ale všeho moc škodí, a záplavou rozmanitých kuliček s označením „rajče“. Minuty do odjezdu vlaku se kvapem blíží a zatím to vypadá na pokraj únorovo-březnové paniky rozmazleného zeleninožrouta, který by si sice strašně rád nalepil na čelo „jím lokálně a sezónně“, ale už je zmítán absťákem po něčem svěžím, křupavém, štiplavém a šťavnatém.

Nakonec to vzdám a řeknu si, že nejen chlebem (či brokolicí) živ je člověk, a skončí to na nějakém kompromisu (dobře, ještě jednu dýni, ale taky pórek a zřejmě italský špenát). Báječné je, když to jde doplnit – vlastně spíš dokořenit! – trochou přirozenější produkce, nahledané výše uvedeným podvečerním postupem. Současný stav domácích latifundií má ke kontinuálně plodícím a profesionálně obhospodařovaným plochám hodně daleko. Bylo by to úžasné, ale není to tak. Nicméně…! Je to „hodně muziky za málo peněz“. Hodně radosti i v případě drobného rozsahu a nezdatné péče (jako je ta má). A ta se teď odehrává z velké části na jednom mikrozáhonku a v několika květnáčích. K tomu ovšem musím přičíst „divočinu“ návdavkem, tedy pomalu se chystající i vykukující jedlé býlí a plevele, přepadávající na nás z blízkého lesíka. Kopřivy, bršlice a popenec, ještě se ostýchají.

Dnešní hrst perel je následující: trocha čerstvě obrážejícího kadeřávku, svěží salát polníček (aby to bylo napínavější, sklízela jsem ho mezi prvosenkami a přehmátla jsem se jen jednou), úplně první a opatrné pampelišky, probouzející se petrželka, nové výhonky tymiánu a rozmarýnu (s těmito experimentálními statečnými otužilci, vykukujícími z hromádek slehlého listí, se vítám obzvlášť vděčně). Voní a chutnají nádherně.

K tomu ještě pár zazimovaných společníků, jako je veliký keř vavřínu alias bobkového listu v pokoji, pár (naopak experimentálně interiérovaných) rozmarýnů a všudypřítomná řeřicha (dnešní porce vyrostla v květináči pod velkým fíkusem).

dohlinyMixJaraRericha

Takže: toto je obyčejný jásot nad první (a dokonce i jedlou) zelenou vegetací v dosahu. A mimoděk také beznátlakové povzbuzení i pro pěstitele, kteří nemají po ruce zahrádku, kde by bylo možno po návratu z práce euforicky klopýtat. Euforie a vegetace může klíčit skoro kdekoli. Krásné a zelenající se jaro!

P.S.: No… nakonec i několik rajčat jsem koupila.