Taková ruina… jak se tu spí?

posted in: (ne)obydleno | 0

dohliny-spanek1

Jak se spí v ruině? Za určitých okolností – tedy že tak činíte víceméně dobrovolně a s dalšími „šílenými romantiky“, kteří mají rádi staré domy – je to nádhera. Každopádně je to zážitek, na který se nedá jen tak zapomenout.

Zásadní údobí mého života je spoutáno s rodinnou rekonstrukcí velikého, vyrabovaného statku, v tehdejším obecním plánu již zahrnutého nejlépe k demolici (jak jsem se dočetla o dvacet let později). A když jsme do „naší nové ruiny“ začali jezdit v prvních, dobrodružných dobách, byl spánek – stejně jako ostatní základní potřeby – zajímavým oříškem.

První ložnicí se stala maličká místnost vedle sýpky, která dnes slouží jako půvabná malá koupelna. Veškerou její plochu obsáhl starý gauč, na kterém se rozložili (vlastně spíš smáčkli) rodičové a děti. Sestavu završoval děda, který měl vlastní, zato neuvěřitelně vyklenutou pohovku, jež byla umístěna mezi naším ležením a prahem sýpky. Vtipkovali jsme tenkrát černě, že dědeček stráží náš spánek jako živá překážka případnému ohrožení. Babička, dáma sice otrlá a svérázná, začala v objektu nocovat později, myslím, že až poté, co byl řádně zastřešen.

Ve výklenku ve zdi jsme měli umístěnou petrolejku. Během naší sardinkovací cesty z města (jedna škodovka: pět a více osob, tři tašky s pitnou vodou, dva pytle cementu a tak dále) se mi podařilo její cylindr rozštípnout, ale svítila obstojně. Méně historizující součástí tohoto nocování byla konzumace smažených brambůrek, litrů oranžové limonády a dvoubarevných zmrzlin zvaných Bertík.

V té podivuhodné noční atmosféře se utužil rodinný humor a naopak oslabila naše obvyklá úzkostlivost. Před usnutím jsme probírali všechno možné – kdo snědl nejvíc sušenek, která práce na zítřek je nejnaléhavější, kam se poděly modré teplé ponožky. Děti se snažily oddálit okamžik zhašení lampy, ale s posledním drobečkem za košilí a s posledním záchvatem smíchu jsme si popřáli dobrou noc a ponořili se do tmy a umlčování nezbedných nocležníků. Usínání bylo tedy bujaré a optimistické. Samotné nocování bylo napínavé a zvláštní. Uvedená místnost byla snad jediná, do které nezatékalo a která se sice nedala uzavřít, ale aspoň byla přehledná a zadýchatelná.

Cesty na noční záchody byly nervy drásajícím zážitkem, který bylo příjemnější provádět aspoň ve dvojici. Klíčové bylo přešplhat spící osoby, vytápat ze zahřáté komůrky do nekonečného prostoru schodiště, osvíceného měsícem, dokřupat zbývající sutí po podlahách a sejít k hlavním dveřím, provizorně zataraseným jakýmisi závorkami. Zbytek už byl srozumitelný, nikterak daleko od domu se rozhlédnout po mrazivém, temném dvoře a odbýt tu záležitost, která člověka tak surově vytrhla z úlevného bezvědomí. Venkovní budka byla sice s poetickým výhledem, ale jen ve dne – v nočních hodinách tu nemalou vzdálenost zdolávali jen ti nejstatečnější nebo nejzoufalejší. Znovu usnout trvalo dlouho. Rozhodně déle, než při usínání prvním, kdy nám od prstů sotva stačilo odpadnout dřívko nanuka. Naslouchala jsem nočnímu šepotu toho velikého, prázdného, otevřeného stavení a odchytávala jeho pokradmé, praskavé souzvuky s venkovním šuměním stromů.

Spát v ruině není totéž co spát u ohníčku pod širým nebem. Není to ani totéž, co prozkoumávání neznámého, chátrajícího domu za denního světla, třeba o samotě, s foťákem a kupou zvědavosti. Je to také na hony vzdáleno pocitu, který máte v okamžiku, kdy se po objektu lomozíte s kýblem a zednickou lžící. Uprostřed noci se „váš“ nový-starý dům definitivně vymkne vaší kontrole.

Vytlučená okna, která během dne úslužně odvětrávají vlhkost a pachy, se za soumraku promění ve zranitelné vstupy pro toulavé kočky a nevítané noční obavy. Výhledy propadlými střechami se otevřou hvězdné obloze anebo dešti, který v takovém případě pozbývá své konejšivé povahy a stává se hrozbou pro slábnoucí stropy. Dům začne v nočním tichu vydávat desítky nenadálých zvuků, které v denním ruchu nevznikají či zanikají. Obyčejná zákoutí a výklenky se ve tmě prohloubí a naplní tísnivými otázkami. Všechno je větší, záhadnější, nezávislejší – všechno, až na tápajícího obyvatele, vydaného napospas šerému prostoru okolo sebe a strašidlům, která se předvádějí ve stínech na kamenných zdech.

Myslím, že nejhorší na tom všem je opuštěnost nočního bdění. Bdění, do kterého se člověk probudí jako jediný, kdo nespí. Vystoupí ze světa spánku a místo aby se ocitl v útěšně hmatatelné realitě, osamoceně se probudí do cizího, tichem a tmou zahlceného prostoru, v němž tu a tam zaskřípne hubená větev stromu o padající omítku a přes chodbu se mihne nenadálý zásvit šera.

Starý, dlouho neobývaný dům v noci ožívá, stává se těžko zkoumatelným územím, plným zapomenuté, ale přítomné minulosti. Na stolku leží tesařská tužka a zakreslené půdorysy a přes židli visí montérky, ale to vám není nic platné. Starý dům je jako probuzený tvor, který si vás teď, když odevzdaně spíte, přichází v klidu prohlédnout. A jestli nespíte, možná je bezpečnější to předstírat.

Ale stejně jako všechno ostatní, i tohle má druhou stránku. Nemusíte se nutně bát. Tělo, zmožené prací, se vděčně boří do zahřáté matrace a vzduch je jako malvaz. Bzikot komárů přehluší teskný, a přece životný hlas drobného slavíka a za chvíli se přidá kadence cinkajícího železničního přejezdu. Noční šero se měkce mazlí s liniemi místnosti. A z okna je vidět hřbet stodoly, která se něžně schyluje k nižšímu špejcharu, aby ho ujistila o své náklonnosti. Zabafá pes dole ve vesnici a na dvoře si slastně povzdechne stará jabloň.

Tohle není přízračná noční můra. Je to živý, skutečný svět. Je to nádhera.

spanek-dohliny2

Leave a Reply