Od jara do zimy, bydlí s námi

posted in: (ne)obydleno | 0

46-spanek

Starý dům, třeba i zrovna lidmi neobydlený, není nikdy prázdný. Zvířena je přirozenou součástí světa okolo nás. Spektrum živočichů a především míra intimity našich vztahů s nimi je ale různorodá. Ke starému venkovskému domu patří nejrůznější fauna asi jako romantika a chladno od nohou: prostě tam jsou, a pokud nepojmeme rekonstrukci jako radikální vysterilování prostoru, zřejmě tam i zůstanou. 

V naší rodinné historii i současnosti je zvířat dost. Při ochočování někdejšího statku, ve kterém po hospodářských zvířatech zůstaly jen kroužky u koryt v maštalích, jsme se nemohli vyhnout kontaktu zejména se zvířaty nehospodářskými, kontaktu mnohem užšímu a pravidelnějšímu, než kdy dříve. Tato setkání dostávala až symbolickou podobu a nejednou pomohla identifikovat začátek nového ročního období.

 

Tak například nezbytnou součástí jara je zahájení přátelských vztahů se slepýši. Slepýš, ještěrka matoucím způsobem podobná hadovi a u nás chráněná jako vysoce ohrožený druh, je živočich užitečný, údajně plachý, libující si v chladných a vlhkých místech, ve dne spíše pasivní a skrytý. Ale výjimky prý potvrzují pravidlo… že by?

Přes všechny jeho chvályhodné vlastnosti nikdy neskáču radostí, když dojde k naší vizuální nebo nejprve hmatové konfrontaci. Skáču sice, ale úlekem. Prudce zahazuji domnělý šlahoun plevele, který jsem tak bezstarostně tahala ze spleti na záhoně. Odvrhávám chladnou bramboru ve sklepě, kolem které se pevně a ve vší počestnosti ovíjí slepýší mladík. Mohutným odskokem couvám z kuchyně, na jejíž cihelné dlažbě se po zimě protahuje hlaďoučké tělo.

Slepýš se pokaždé zjevuje tam a tehdy, když jej nečekáte. Mnoholetým tréninkem či spíše opakovaným pokusem přírody uvyknout nás na to, že na jaře prostě musíme pohladit pár slepýšů, jsme všichni víceméně připraveni na to, že budeme překvapeni. Představte si to tak, že celé dopoledne čistíte zahradu se shovívavým a vyrovnaným úsměvem „tak se ukaž, chlapče“, ale po slepýších jako by se země slehla. Teprve když je jejich existence dočasně zapomenuta, vynoří se na nejméně pravděpodobném místě. Tradiční lokality (zmíněný sklep, zadní „stará kuchyně“ a několik oblíbených destinací v zahradě) jsou již obehrané. Je možné, že při hledání klidu, nerušeného jarními zahradníky, unikají slepýši do méně typických úkrytů. Jako neméně logické ale vidím vysvětlení, že stará místa jim už nepřináší dostatek adrenalinu a požitku z úleku nálezců.

Slepýší teritorium se před lety rozšířilo i do horních vrstev domu. Taková snaha vyspravit strop ložnice člověka donutí vyšplhat po žebříku do neužívané části půdních prostor. Dá se očekávat, že při práci dojde k nechtěnému nahmátnutí například dávno mumifikované kočky. Skutečnost je však často barvitější. Nahmátnete totiž tučného, nevrlého slepýše. Vyšplhal se tam nikoli po žebříku, ale zvenku po větvích břečťanu, a uvnitř šťastně objevil malé půdní mraveniště, s nímž hodlal vydržet v onom suchém a horkém prostoru celou sezonu. Představa ranního budíčku ve formě mrštného slepýšího těla (propadlého mezi četnými skulinami ve stropě, přímo do postele o dva metry níže) zůstala kuriozní, ale už nikoli bezpečně nereálnou. A tak je to ve starém domě na každém rohu…

Slepýší scénky nelze svázat jistým scénářem. Možné je cokoli. Desítky nečekaných střetů se zmítajícími se slepýši nás dovedly tak daleko, že velmi živá představa nastupuje dokonce i v okamžiku svrchovaného klidu: kupříkladu ve vaně horké vody, kdy pára kreslí jemné obláčky, vodovodní kohoutek tiše odkapává a po oblém okraji vany pomalu klouže slepýš.

 

Mnohem méně blaha přináší kontakt s kunou. S realitou kun a jejich nočních veselic ve střeše jsme se seznámili relativně pozdě – zřejmě proto, že vzhledem k opravám rodinného statku pár let trvalo, než jsme rozšířili obytná teritoria i do půdních prostor. V části půdy bylo rezignováno na původní podobu a změnila se v obytné, čisté, izolované podkroví. Teritorium pohotově rozšířila i kuna, dříve spatřovaná jen jako chlupatá střela na ochozech ve stodole, závodící tam zřejmě s krysami.

Těsnění ve stropě a stěnách podkroví se pro ni stalo ideálním působištěm. Spáč je v pravidelných hodinách probouzen důsledným, drápky vyostřeným stepem nad svou hlavou, rytmicky se střídajícími prudkými výpady vpřed, pravidelným bušením a dusáním v trajektoriích napříč celou střechou, náhlými skřípavými zastaveními, vražedně znějícím během i skotačivým poskakováním.

Nemohla jsem si pomoci a pokaždé jsem si představovala to chlupaté inteligentní stvoření, jak si noční výpad vychutnává se zpola potměšilým, zpola nepříčetným výrazem. Přirozeně jsem si také opakovala, že je to jen malé, v zásadě mírumilovné zvířátko, které své síly vybije na likvidaci izolace a nebude mít potřebu se dále realizovat dávením bezmocných lidských obětí. Ale: ty tvrdé doskoky s klapnutím drápků! Při nich si nebylo možné nepředstavit predátora se slinou skapávajícího z tesáků, který právě doskočil z nějakého nového otvoru ve střeše a chystá se přiskočit k teplému, nedostatečně opevněnému loži. Po čase jsem rezignovala na dětinské pokusy ubránit se smrti zahryznutí tím, že se sama uškrtím pevně ovinutými pokrývkami, i na zuřivé bušení pěstí do prken nad svou hlavou. Tato morseovka, kterou by bylo možno tlumočit jako sled nadávek a výhrůžek, neměla velkého efektu. Zpočátku kuna reagovala – náhlým strnutím a pak bleskovým předusáním na druhou stranu krovu, ale po chvíli vyčkávání, kdy bušícího jedince začal zmáhat spánek a vzdorná pěst klesla, mohla ve svých klusech a cvalech pokračovat o to energetičtěji. Časem, po několika opakovaných představeních v duchu „já tě vytluču“, ji toto přetahování přestalo bavit a prostě jej ignorovala.

Tato kuní historie ale přestala být v průběhu let vtipná a rušení nočního klidu je jen třešničkou na dortu. Mnohem horší je to s destruktivními následky kuního fungování, neboť se obvykle prokouše a proškrábe kudykoliv, kde se jí zrovna zlíbí zbudovat si svou soukromou magistrálu.

Nezbývá než neúnavně zacpávat přístupové cesty (kterých je nekonečno). Rozhazovat chumáče psí srsti (tonoucí se chlupu… stébla chytá). Opakovaně vstupovat do teritoria a odklízet všemožný kuní mobiliář nevábného rázu. „Vonět“ prostory dezinfekcí a lacinými voňavkami (to kupodivu dočasně zabírá, neboť kunám zřejmě kombinace, připomínající úklidovou službu v sídle neřesti, nevoní). Rezignovat na představu tichého venkova a vytvářet hluky a ruchy (v největším zoufalství dokonce… štěkat). Nabízet (inteligentním stvořením pochopitelně ignorovaná) potravinová lákadla v odchytových klecích. Úspěch nezaručen.

Toliko o dnech se slepýši a nocích s kunami. Právě teď po nich není ani vidu, ani slechu, ale počítám, že kuna se z půdy ozve každou chvíli. A v létě ji tam možná vystřídá slepýš. Bydlí tu prostě s námi. Na zahradě i ve stropě.

dohliny-strop

Leave a Reply