Vstupte do neznáma

posted in: (ne)obydleno | 0

39-vstupdoneznama-1

Starý dům je vždycky vstupem do neznáma. Ať už je to vstup tajného průzkumníka při opatrné návštěvě v cizím, opuštěném objektu, kdy člověk doufá, že uvnitř nikoho nepotká.

A že si při průchodu jednotlivými místnostmi bude moci nerušeně, bez úhony prohlížet dosud patrné krásy někdejšího stavení a potichu projít dům natolik, kolik stavy podlah ještě umožní, od tmavého schodiště až po tušené okno na konci chodby. Mnoho opuštěných, poničených domů je nejen nevábně zdevastovaných a strašidelných, ale také stále krásných.

Je to vstup do neznáma nejen prakticky (často obnáší i překonání džungle okolo objektu), ale v širším smyslu: vstup do zvláštního časoprostoru, do domu, který přetrval několik generací, zůstává v běhu času, lze z něj vyčíst někdejší způsoby užívání a možná i stopy dávného života nejrůznějších obyvatel.

o

39-vstupdoneznama-3

o

Anebo je to vstup do neznáma odlišný, opakovaný, ale také nevyhnutelný, a to během řádné rekonstrukce vlastního obydlí. Tady člověk naopak doufá, že někoho potká… pokud možno dalšího účastníka projektu, který nese kávu a vyhlásí pracovní pauzu anebo ho dokonce přišel vystřídat ve vyvážení suti.

I při zahájené rekonstrukci starého domu platí, že dokud se opravdu fyzicky nepustíme do práce, ani při naslouchání a částečném přitakávání obvyklým odstrašujícím komentářům („to se nedá nikdy opravit, vy šílenci, to dřív umřete!“) většinou nemáme detailní odhad toho, co nás skutečně čeká. Ono to ani úplně nejde. Řada závad je odhadnutelná a svým způsobem standardní. Mnohem větší počet oprav a prací se ale odtajňuje postupně, v průběhu rekonstrukce, často nečekaně až komicky.

S optimismem a lehkostí se rozhodnete odloupnout malou, opravdu jen malou plošku plesnivého pseudo-dřevěného obložení (jeden z „renovačních“ pokusů předchozích majitelů), za účelem provizorního, zato okamžitého vybílení rohu, kde chcete spát. A samozřejmě, překvapení! Překvapení by to sice už po pár letech být nemělo, ale člověk přece jen doufá v lepší varianty než je vyvalení se nacucaných boulí zpuchřelé omítky, která padá a padá, kam až se odvážíte jemně dotknout prstem, a pochopitelně že pokračuje do útrob domu. Tedy do útrob tlustého zdiva kamsi do myšího království a při podlaze pak skrz nečekaně měkoučkou obvodovou lištu hezky dolů do přízemí, skrze červotoče, houbovité hrozby… pokračovat zkrátka můžete od nejsvrchnější, zdánlivě jemně poškozené slupičky, až do konstrukčních hlubin stavení.

Neustále tak hledáte rovnováhu mezi tím, co je ještě rozumné řešit „nenásilně“, třeba jen povrchově (zatřením, přitlučením, lehoučkým dozděním, částečnou výměnou), a kde už nezbývá než se pustit do rozsáhlejšího zásahu. Zásahu, který pak oproti původnímu časovému plánu zabere třeba dvě třetiny léta, za které jste původně chtěli stihnout něco úplně jiného, třeba „udělat“ do zimy topení.

Na druhé straně se člověk prací se svým krásně zchátralým domem (a s hlodavci i houbami) sbližuje. A teprve skutečným zahájením práce a ohmatáváním si baráku nastává přechod od obav k optimismu. Souběžně s tím, jak vyskakují nové překážky a komplikace, vyplouvají totiž na povrch i nové nálezy, poklady i úkony, které jsou nakonec přece jen snazší, než bylo v plánu.

Rekonstrukce zchátralého starého domu se z vnějšího pohledu často jeví jako sci-fi. Ale v reálu je to prostě zajímavá zkušenost a výborný tréninkový prostor. Nebát se vstoupit do neznáma. Aspoň za předpokladu, že na konci těch tmavých, zaneřáděných místností prosvěcuje malebné okénko nebo otevřené dveře do přilehlé zahrady.

o

39-vstupdoneznama-2

Leave a Reply