Neplakat nad jablky

posted in: (ne)obydleno | 0

37-trpelivostruze

 

Říká se, že trpělivost růže přináší. Aby se majitel starého stavení, který se rozhodl jej svépomocí opravit, nezbláznil, musí mít kromě odvahy, nadšení a specifického bláznovství, kromě přiměřené dávky zkušeností, otužilosti a ochoty učit se novým věcem také přiměřenou dávku nevědomosti a možná i jisté otupělosti. Nehezky by se to dalo nazvat rezignací a laxností, pozitivními přívlastky téhož postoje jsou třeba nadhled, otrlost a shovívavost.

Nejsou důležité jen představivost, jak to „jednou“ bude krásné, a vnímavost k řadě stránek, které už teď krásné jsou (jinak byste pravděpodobně ten dům nekupovali), ale i určité smíření se s tím, že některé věci v opravované stavbě prostě příjemné nejsou.

Zkrátka k tomu patří. A že to člověku vadí, ho současně popohání k tomu, aby je změnil. Skvělá myšlenka, ne? Jenže co si budeme povídat, některé věci i při vší dobré vůli změníme až za dlouho. Tak to je. Není potřeba ani žádoucí rezignovat. Ale taky není potřeba si lhát do kapsy. Je zima a špína a vlhko příjemné? Není. Můžeme to částečně změnit provizorními opatřeními? Můžeme. Můžeme to dát do kupy úplně? To asi ne, určitě ne hned. Nejspíš ani za rok. Tak to je. Je potřeba přidat pár svetrů navíc, smířit se s tím, že kůže na rukou poněkud zhrubne a naučit se ohřívat si zatím vodu na kamnech… o to větší radostí je pak okamžik, kdy teplá voda poprvé „sama“ přiteče z kohoutku.

Myslím, že klíčové je udržet si dostatečný smysl pro humor – sama sobě se v duchu směji celkem často: když upustím hrnec studených slivek z večerního vaření těsně před prahem koupelny, kam jsem je mířila vylít, když bezútěšně dlouho zatápím vlhkým dřevem a vymýšlím takové nesmysly, jako přikápnout na noviny trochu slivovice, když s plnými kyblíky suti uklouznu na kamenitém svahu, když při pohledu do zrcadla zjistím, že jsem rozšířila svou malou sbírku šedin o hustý rozptyl bílé barvy z nátěru.

Teoretické reflexe na téma „naši předkové to měli mnohem těžší“ a „lidé v jiných zemích či situacích to mají neskonale těžší i dnes“ jsou v tomto směru celkem neúčinné. To, co skutečně funguje, je fyzická denní praxe. Proto se hodí nepodceňovat sílu zvyku: spolehnout se na ni jako na něco, co nám postupně dodává větší a větší otužilost, ale přitom se mu nepoddat úplně, protože pak bychom možná ztratili elán k onomu pozvolnému, usilovnému zvelebování. Nakonec se to celé zakusuje samo sobě do ocasu a střídá se v navazujících, nevyzpytatelných vlnách: někdy převažují nepříjemná překvapení a vyčerpání, jindy naopak povzbuzení a přimykání se k domu.

Ale je to i boj s časem, zhmotněný boj s časem, jímž je bohužel do značné míry náš život jako takový. Boj s časem a neustálé rozhodování se mezi tím, co stihneme a nestihneme udělat. Snažíme se dát do pořádku střechu domu a mezitím den za dnem přicházíme o původní drobnokresbu jeho drobící se fasády. Vyklízíme suť z přízemí a mezitím vadnou celery na záhonech. Opalujeme okna a mezitím odmítáme návštěvy. Impregnujeme podlahy a současně míjíme slunečnou procházku. Zavařujeme švestky a mezitím padají jablka. Sedíme v zaměstnáních a mezitím opadává omítka, vadne zelenina, odcházejí blízcí, blíží se zima, hnije ovoce.

Žijeme a mezitím umíráme. Ale můžeme se snažit radovat se ze švestkových zavařenin a neplakat nad nevyužitými jablky. Abychom – zatímco umíráme – co nejvíc žili.

Leave a Reply